na Blog.cz

Ahojky lidičky. Mám pro vás další z příhodu malého Simple Jacka.

Víte na komixových postavičkách (zvláště pak u této) je skvělé to, že si je můžu přispůsobit svým potřebám.

V minulých dílech jste si mohli všimnout, že Jacka skoro sežral pražší krysařík, byl stejně vysoký jako příbor, ale zároveň, když držel v ruce motorovku, byl k ní téměř úměrný, také již měřil 100 cm a dál a dál....

Dnes Jacka opět trochu zmenším... Je to potřeba. :-)

Snad se nikdo neurazí, když místo článku týdne na téma ztráta iluzí vložím kraťoučký komiks na toto téma.

Když si dáte tu práci, prolistujete archiv mého blogu a najdete nějaké mé staré výtvory, možná objevíte článek o postavičce s názvem Simple Jack.

Je to osůbka ironická, ale i optimistická… prakticky stejná jako já…. Snad až na ten vzrůst J

Jedná se o sérii krátkých "příběhů," nevím, jak to mám pojmenovat.

Každopádně se k Simple Jackovi chci vrátit. Ve škole se to všem líbí. Rodině se to taktéž zamlouvá a já prostřednictvím Jacka mohu bez sebemenších problémů sdělovat své názory.

Uvádím tedy mého dlouholetého přítele, tentokráte stvořeného v jednoduchém programu na PC s poselstvím.

Spousty a spousty lidí ztratilo své iluze. Můžeme mezi ně zařadit i Jacka?

Tímto uzavírám tuto povídku... původně to měl být zcela jiný frerard, ale nakonec se mi to takhle líbilo víc.

"Vy jste byl ráno v bezvědomí?" udivila se ona reportérka a mně v tu chvíli došlo, jak to vyznělo. Bože zejtra bude na každym bulváru spekulace, jestli zase nejedu na chlastu.

"Víte, já lezl jsem domů oknem, a když jsem vylezl po hromosvodu až nahoru, vpadl jsem do mé ložnice a praštli jsem se o topení… to se tak běžně stává ne…" chtěl jsem to zachránit, ale jen jsem to zhoršoval a zhoršoval… Prožíval jsem muka, Ray mě chlácholivě poplácal po rameni a reportérce se omluvil s tim, že každej má někdy svoje období.

Tos to teda vylepšil Rayi…

Byl to fakt trapas.

Naštěstí začal koncert, já se rozhicoval a zapomněl jsem na bolest hlavy i na hrůzostrašné interview.

Žil jsem jen rytmem a melodií, každý sval mého těla byl v jednu chvíli k prasknutí napnuty a v okamžiku nato slastně uvolněný. Běhal jsem po pódiu z jedné strany na druhou a užíval si křik fanoušků.

Jenže mě začali napadat divný věc.

Vzpomněl jsem si na doby, kdy jsem tam takhle nedivočil sám. Zastesklo se mi a tak jsem v pauze mezi písničkou jsem zaskočil k Frankovi a zeptal se ho jestli by to nechtěl rozjet jako za starejch časů, jen pro jednou.

Rozzářily se mu oči a já pochopil, že souhlasí.

"Děkuju vám všem, jste skvělý publikum. Následující píseň bych chtěl věnovat někomu, komu jsem píseň nevěnoval snad nikdy, přesto, že si to rozhodně zaslouží. Zahrajeme si písničku "Vampire money" a bude to pro Franka!"

Hysterický fanynky začaly vřískat, jak kdyby je na nože brali.

My spustili a s Frankiem to okamžitě začalo neuvěřitelně házet na všechny strany.

Nechápu, jak mohl takhle dlouho vydržet tak "sešněrovanej" na pódiu. Ale teď všechno to, co se v něm nastřádalo, vypustil ven. Jako když vyletí drak ze zavřené jeskyně.

Lítal po celém pódiu, klátil sebou a shazoval stojan na mikrofon. V jednu chvíli ke mně přiběhl a zpíval "comon!" na můj mikrofon, protože ten jeho už se válel bůh ví kde.

Tohle to zvíře tady nahoře, to byl pravej Frankie, ten, kterej s námi na stagei už dlouho nestál. Užíval jsem si pocit botelu a volnosti a nedokázal jsem to potlačit. Když jsem řekl "jako za starých časů," myslel jsem to doslova.

Došel jsem k Frankiemu a dal jsem mu pusu na tvář…takovou mlaskavou. Bylo vidět, že se lekl, ale to pozná jen někdo, kdo ho zná tak dlouho, jako já.

Děcka dole si div nesundávaly podprsenky (jestli teda nějaké měly) a ječely tak, že jsem se neslyšel… ani trochu. Trošinku se ten kravál utišil, jenže Frankie se ke mně vrátil a oplatil mi to stejnou měnou a já se zase neslyšel.

Ono to v konečný fázi asi stejně bylo jedno, protože holky dole řvaly, Rayova kytara řvala, Mikey řval, něco v tom smyslu, že bychom to pak mohli zklidnit. Prostě bylo všude tolik řevu, že můj zpěv asi stejně slyšet nebyl. (když jsem si druhý den pouštěl nahrávku, tak můj hlas slyšet byl, ale bylo to tak falešný, že bych byl radši, kdyby nebyl)

Po koncertu pak byla suprózní pařba. Byli jsme vzhůru až do šesti do rána (vlastně jsme šli spát brzoJ). Už žádný katastrofy ani trapasy… prostě nádhera….

část třetí

Měli jsme před koncertem, takže jsem byl už i patřičným způsobem předpřipraven. Líčení jsem dodělával až těsně předem, ale základ jsem na obličeji měl.

Zkoušeli jsme playlist a já jsem to párkrát dost zvoral a to i v písničkách, s kterými za normálních okolností nikdy nemám problém.

"Gee… co se ti proboha honí hlavou? Hrajeme to už asi po dvanácté!" stěžoval si unuděný a zároveň naštvaný Mikey.

"Hlavou se mi nemůže honit nic…. Spíš mi z hlavy vytejká mozek…" odsekl jsem, prohmatávajíc si při tom temeno hlavy, kde se mi vyrýsovala naprosto jedinečná boule. Za tu by se nemusel stydět ani Tom v animované pohádce Tom a Jerry.

"Jak to myslíš <vytejká mozek>? Tobě se jako něco stalo?" divil se Ray

Když jsem totiž přišel do zkušebny, byli kluci fakt pořádně naprdlí. Dokonce ani perzóna jako já se bála dál je zdržovat. Řekl jsem si, že když budou chtít vědět, proč jsem přišel pozdě, tak se mě zeptaj, ale já že jim to nebudu vnucovat a ještě dál brzdit práci.

Když se mě tedy Ray zeptal, začal jsem vykládat svůj příběh. Převyprávěl jsem jim celý můj dosavadní den. Frankei si mě prý představil, jak stojím na té zastávce a nerozumím jediné čárce, která byla uvedena v jízdním řádu, bezradně si koušu nehty, od hlavy se mi kouří, jako Frankensteinovi, zvedám obočí, mezi kterým se mi dělá rýha naprostého zoufalství. Děsně se chechtal, dokonce spadl ze židle. Kéž by aspoň neměl tak nakažlivej smích… musel jsem se taky uculovat, ale nakonec jsme to všichni, jak jsme tam byli, vzdali a váleli jsme se smíchy po podlaze.

Koncert se blížil. Záchvat smíchu nás všechny uvedl do pohody, a když jsme konečně dohráli playlist, sbalili jsme nástroje, nasedli do dodávky a vyrazili jsme směrem do Atlantic City.

Vzhledem k tomu, že je tam spousta a spousta kasin, strávili jsme s klukama spoustu času blbnutím, zkoušeli jsme hrát poker, ale já po patnácti minutách všechno prohrál.

Pak už se blížil čas koncertu. Šli jsme do šatny, já se líčil, Frankie se líčil…. Všichni se trochu nalíčili a pak přišla nějaká reportérka, s tim, že chce rozhovor. To nebyl zas takovej problém.

Jenže moje hlava furt nějak nešlapala…

"Ještě jsem se chtěla zeptat, jestli jste si už promýšleli, co bude dál, další CD? Jestli bude, můžete nápady přiblížit." Ptala se (trvalo to děsně dlouho) a už byla fakt docela otravná.

Frank hned spustil: "No takhle bych vám to řekl, neplánujeme s tim praštit…" všichni se otočili na mě a doufali, že ze mě vypadne něco inteligentního… to je moje specialitka.

"Echm… No v hlavě jsem měl spoustu nápadů, jenže se mi všechny rozplynuli, když jsem byl ráno v bezvědomí… Heh J ne že by to bylo něco výjimečného. Takhle teď pojedeme turné a pak, až se všechno uklidní, budeme mít čas vše promyslet. Já furt budu kreslit, skládat a psát, ostatní do toho furt budou kecat a nakonec to nějak dáme dohromady…." Zatvářil jsem se, jako že jsem borec, když jsem to tak luxusně podal, ale zjistil jsem, že na mě všichni civí, jako bych spadl z jahody na znak.

Vkládám další část MCR povídky

Neustále jsem hledal štěstí v neštěstí.

Takže naštěstí vedle ložnice vedl po fasádě domu hromosvod. I nezbývalo mi nic jiného, než to zkusit a vyšplhat po něm nahoru.

Myslím, že za to vděčím naší sadistické učitelce tělocviku, ale zázrakem se mi to povedlo.

Když jsem žuchl do pokoje, praštil jsem se hlavou o topení, byla to neuvěřitelná rána. Před očima se mi naprosto zatmělo. Pomalu jsem ani nevěděl, jak se mi to stalo.

Vyškrábal jsem se na nohy a koukl na noční stolek, ležel na něm budík, který ukazoval, že je 10:30

Ještě že tak, měl jsem ještě tři hodiny na to, uklidnit se, uvařit si to zpropadený kafe, který jsem nakonec ani neplatil, a především umýt se, neboť jsem se při tom šíleném úprku a šplhání do okna nechutně zpotil.

V tu chvíli jsem měl pocit, že smrdím, jako nějaký skunk.

Došel jsem do koupelny a koukl do zrcadla.

Mé vlasy byly slepené a připláclé na čele. Už normálně jsou jasně červené, ale teď byly nějak divně červené. Když jsem si sundal onu osudovou čepici, zjistil jsem, že jsem si při pádu do okna a následném nárazu do topení protrhl na hlavě kůži. Měl jsem tam pěticentimetrovou rýhu, která docela silně krvácela.

Bože….

Budu muset ještě k doktorovi. Prolítlo mi v tu chvíli hlavou, ale nemohl jsem jít k doktorovi tak smradlavej.

Musel jsem se nějak reprezentovat ne…

Přece jen jsem do té sprch vlezl. Když jsem se umyl a osušil, všiml jsem si, že jsem jen dělal z komára velblouda. Ta rána na hlavě ani zdaleka nebyla pěticentimetrová, a co bylo důležitější, nebyla ani hluboká. Jen z ní pořád tekla trocha krve. Namočil jsem si nějaký kus hadru a připlácl jsem ho na tu ránu.

Vlezl jsem opět do ložnice, abych se čistě oblékl. Vzal jsem ze země kafe, které jsem nechal ležet pod oknem a sešel jsem do přízemí do kuchyně.

Uvařil jsem si v rychlovarné konvici vodu a zalil ten nebezpečný nápoj pomsty.

Počkal jsem, až trochu vychladne, abych si neopařil pusu, ale ona káva moc nevychladla a já si spálil špičku jazyka. Měl jsem takovou myšlenku, že už toho dneska bylo trochu moc a že bych už toho moc nevydržel. Počkal jsem dalších pár minut, a když jsem se napil, zjistil jsem, že je

To kafe děsně odporný. Vzal jsem ten hrnek s tím, že jeho obsah vyliju do dřezu. Jenže jsem si vzpomněl, co všechno jsem pro to vytrpěl a tak jsem to nakonec vypil.

Další dvě hodiny se mi nic katastrofickýho nestalo a tak jsem se dostal celkem do klidu.

Zkoušky jsme mývali od dvou hodin, takže jsem měl ještě asi hodinu a čtvrt čas.

Pomyslel jsem si, že by možná dnešní den bylo vhodnější, vyjet z domu o něco dřív. Tak nějak jsem chtěl mít jistotu.

Nastartoval jsem mašinu a vyjel z garáže. Tentokrát jsem naštěstí nenechal doma klíčky od domu.

Vjel jsem do města, vedl poměrně poklidnou cestu. Jenže když už jsem byl na půl cesty od zkušebny, nějakej kretén mi naboural mýho kouzelnýho starýho mustanga. Ten JERK mi prostě nedal přednost v jízdě a naprosto suverénně mi tam vjel a totlně zdemoloval mýho miláška.

Začal jsem strašně vyšilovat, on zavolal policajty a já jsem doufal, že jim to nebude trvat moc dlouho. Nechtěl jsem na zkoušku přijít pozdě.

Policajti přijeli docela brzo. Sepsali všechny ty blbý formuláře a já mohl odejít.

Sakra… vždyť autobusem jsem naposledy jel někdy v patnácti letech… to je už fakt moc dlouho.

Zašel jsem na zastávku MHD a zmateně jsem hleděl na mě nic neříkající čísla v jízdním řádu. Já vlastně ani nevím, jaká zastávka je před zkušebnou.

Druhá polovina cesty mi nakonec zabrala něco přes hodinu a já kvůli blbýmu kafi přijel pozdě na zkoušku.